A zase to… vysvědčení

28 6
2015

vysvědčeníZcela nestandardně a čistě mezi námi rodiči, nekažme si tímhle listem papíru nějak moc náladu.  Jinými slovy – příliš ta čísla na něm napsaná neprožívejme. Ano, je-li vysvědčení pěkné, není pak co řešit, nepochybně je na místě zasloužená pochvala a odměna spolu s naší úlevou, že to naše dítko to jednou určitě dotáhne daleko.

Je-li to se známkami horší….. nemusí to ani tak vůbec nic znamenat.

Nikde není psáno, že náš potomek, který na základní škole nosí nic-moc známky, nebude v životě mnohem úspěšnější, než jeho jednou v budoucnu vystudovaní spolužáci. Důkazem toho budiž můj dědeček, který v 20. letech minulého století občas chodil, občas nechodil do několik kilometrů vzdálené jednotřídky a když už tam dorazil, tak ho pan učitel považoval za náramného vykuka, jenž si jednou za úplatu dokonce vypůjčil cizí pěkné vysvědčení spoléhaje na to, že jeho tatínek, můj pradědeček, vidí velmi špatně na blízko. A ono by to bývalo i vyšlo, jen kdyby kamarádovi rodiče naopak nebyli bystrozrací. A přitom za dalších pár desetiletí můj dědeček platil za široko daleko známého, spolehlivého a poctivého řezníka, a to nejen v rodném kraji pod Blaníkem, ale i v Praze, kam denně dodával maso a uzeniny do mnoha rodinných hotelů a pohostinství. A býval by to nepochybně dotáhl ještě mnohem dál, nenastat po r. 1948 dlouhá zlá doba temna a striktní nepřejícnosti (nejen) drobným živnostníkům. (Naštěstí pádu „zla“ se v požehnaném věku a se zdravou myslí stihl ještě s obrovskou radostí dožít.)

Ale samozřejmě, že pak jsou případy, jako můj spolužák Kuboň, který si zakládal na tom, že čím vyšší hodnota známek na vysvědčení,  tím lépe a nikterak ho netrápila jeho jistá budoucnost na stupátku popelářského vozu. Ba, co dím? Přímo se na to těšil! A navíc v určitých školních kruzích platil za borce a sloužil coby příklad dalším podobným týpkům. A po pravdě řečeno, učitelé ho svými požadavky posléze už ani nikterak nezatěžovali.

Pak si ze svých vzpomínek vybavuji opačný extrém – holčičku tak vystresovanou vidinou jediné dvojky na vysvědčení, že před klasifikací ve škole téměř nepřetržitě plakala, až se jí učiteli tělocviku zželelo a tu nezaslouženou jedničku jí pokaždé raději dal, byť byla jednoznačně spíše na trojku.

Dále mám v živé paměti spolužáka, který ještě v 8. třídě četl jakýkoliv text bídně, pomalu a po slabikách, a ač jinak milý, oblíbený i důvtipný, nedostával díky tomu jiné než špatné známky. Jeho maminka z toho bývala hodně nešťastná, kluk míval spousty doučování a přitom kdyby se narodil o pár let později, mohl z něj být i s jeho poruchou učení – tenkrát neznámou dyslexií – nepochybně vystudovaný vzdělaný člověk s výrazně jinými možnostmi uplatnění než kdysi.

A ještě mě napadá jedna spolužačka ze střední školy, která si čtyři roky studia dobrovolně rozložila do pozvolnějších pěti…. a o 20 let později je z ní ředitelka nadnárodní korporace a její jméno znají spousty lidí v mnoha zemích.

Takže sice určitě platí, že dobré známky našich dětí jsou pro jejich život výhodou, ale nezapomínejme na to, že i učitelé jsou pouze lidé, stejně jako my ostatní často omylní, občas zaujatí a bez potřebného nadhledu a známky jsou toho nezřídka odrazem.

A naopak – někdy ani absolvovaná vysokoškolská studia nejsou zárukou chytrosti či inteligence dotyčného jedince.

Takže neztrácejme naději, ony se ty naše děti také ve světě neztratí.

P. S.: Mimochodem, o svém maturitním vysvědčení před svými dětmi tvrdím, že jsem ho ztratila a v žádném případě nejsem schopna si vzpomenout, co že to na něm vlastně bylo za známky J.

   
Autorka:


Komentáře

top