Chudák naše babička

4 5
2015

BabičkaTak už se zase blíží léto, ačkoliv mám pocit, jako by sotva před chvilkou skončilo to předešlé. S ním jsou tady zároveň optimisticky dlouhé dny a spolehlivě klamný pocit, že člověk toho stihne určitě mnohem více než po zbytek roku.

Současně to ovšem také obnáší kupříkladu nepříjemné horko (zkuste si pár tropických nocí spát v podkroví), případně naopak otravně upršené počasí a hlavně – dětskou prázdninovou anarchii. Pro mě, a věřím, že i pro spoustu dalších rodičů malých i náctiletých pokladů, tak právě nastává nezáviděníhodná doba vymýšlení a organizování toho, kam s potomky po velkou část z celkem 9-ti týdnů školních prázdnin.

Po pravdě řečeno, každoročně mě již od jarního tání přepadají deprese a splíny z toho KAM S NIMI? Tím, že děti máme tři, narozené v rozpětí 5 let, to není zrovna jednoduché. Tu nejmladší – 10-ti letou – hlásíme na tábor a protože je ještě v tom krásném předpubertálním věku, kdy je zatím jen krásně dětsky milá, případně nezáludně zlobivá, není v tom žádný problém; Jediná, zato však obrovská, starost je, aby tam letos zase určitě přijela oblíbená kamarádka z loňska a: „Maminko, určitě to nějak uděláš, viď?“.

Tak co myslíte, mám málo starostí?

Jistěže mám – takže se už týden pokouším sehnat spojení na maminku dotyčné holčičky a neřekli byste, jak vážně bere vedení „našeho“ dětského tábora ochranu osobních údajů…. otravně vážně. Proto neúspěšně pátrám už celý týden – na mě nevídáno. Ale já to nevzdávám. To by bylo, aby mi na krku o prázdninách zůstalo viset i to naše nejsnáze umístitelné dítko, a to jen proto, že jsem nesehnala jedno jediné telefonní číslo, pche.

Prostřední dcera si pro změnu dobrovolně vybrala, že s výjimkou týdne atletického soustředění bude po většinu léta s babičkou na chalupě, kde se toho vpravdě moc neděje, protože sousedovic chlapci jsou v podobném nepříjemném období fáze rané puberty a tudíž momentálně nezajímavé druhé pohlaví přehlížejí. O to větší nuda se však dá čekat, že?

Nejstarší dcera, pyšná držitelka čerstvého průkazu občana, má rovněž jasno: Bude taktéž u babičky na chalupě a až v závěru prázdnin pojede na beachvolejbalové týdenní soustředění, kde soudě dle ceny budou účastníci zajisté stolovat ve velké večerní a budou jim evidentně servírovány výhradně vybrané chody na stříbrných mísách.

Takže suma sumárum mi z toho vychází: Chudák naše babička. Ke všemu jí budou na pár týdnů přistěhováni i všichni tři vnuci ze strany mojí sestry.

Ještěže jí dopřejeme alespoň na dva týdny zasloužený oddech: týden společné rodinné dovolené strávíme v Krkonoších, jako už několikrát, chůzí po horách a vychutnáváním si dokonalého servisu plné penze – ó, to blaho a vzápětí trest v podobně kil navrch. Jen už bych nemusela zažít moment podobný tomu z loňského léta, kdy jsme si v polovině výšlapu na Pláně chtěli v polostínu louky odpočinout a jedna z dcer dosedla těsně vedle nádherné, stočené zmije obecné. Pocity, které se vás zmocní v jediném okamžiku, nejsem schopna výstižně popsat – úlek a strašný strach o dítě, zejména v terénu, kde není mobilní signál a do civilizace vám tak či onak zbývají kilometry, a následně obrovská úleva, že jsme zmiji nestáli za námahu. Do dneška nevím, co bychom tenkrát dělali. No něco zcela jistě, ale jsem ráda, že jsme té zkoušce nebyli vystaveni. A ještě teď se mi při pohledu zpět podlamují kolena.

A druhý týden budeme pro změnu zkoušet cyklostezky v šumavských hvozdech a kopcích. Jen tak mezi námi, já budu pochopitelně v každém stoupání i dojezdu zase poslední a sportovně založený manžel i „potatěné“ děti na mě budou muset čekat. Ale tak to někdy s maminkami už chodí.

A pak už sláva, bude se blížit konec prázdnin a nastane čas pevnějších denních programů a režimů a potomci snad zase začnou chodit spát dříve než my, rodiče.

Jen psst, aby mě neslyšely moje děti, obávám se, že by pro mé těšení se na konec prázdnin neměly ani trochu pochopení.

   
Autorka:


Komentáře

top