Co se člověk nenaučí…

10 9
2012

Donutilo vás vaše dítě naučit se věci, o kterých by vás dřív ani nenapadlo přemýšlet? A nemyslím tím přebalování a další záležitosti kolem miminek…

Rovnou se přiznám, že nepatřím mezi nejšikovnější lidi. Jakákoliv činnost, která vyžaduje nějakou zručnost, případně nadání, spojená s rukama mě vyvádí z míry. Nerada kreslím, asi proto, že jsem to nikdy neuměla (a ve škole se za nás ještě nechválilo za snahu, ale známkovalo za výkon), přesto ze sebe dokážu vydolovat nadstandardní výkony při snaze zaujmout potomka touto pro mnohé uklidňující činností.

Chodili jsme spolu do takového kroužku, který se konal ve stále stejnou dobu, jen jej postupně vedly čtyři různé pedagožky. A s tím se měnila i náplň činnosti. Jedna se zaměřovala právě na kreslení, a tvoření vůbec. Musím říct, že víc to zaměstnávalo mě. Mladýho to bavilo, jen když se u toho mohl umazat. Rád mi podával, co bylo potřeba. Rád lepil, nebo něco patlal. Ale stejně jsem se nakonec naučila postup výroby u většiny těch věcí pouze já. O malování nemluvě, jakmile zjistil, že dosáhnout nějakého přesného tvaru malováním vyžaduje větší úsilí, po několikaminutovém zápasu (s jazykem mezi zuby) to radši přenechal na starosti mně. To ovšem znamenalo předvést všem, jak neschopná cokoliv nakreslit jsemJ. I přesto jsem to vydržela.

Také jsem se musela naučit základům servisní techniky – mým téměř každodenním úkolem je opravovat rozbité mašinky, z osy vychýlená auta, skládat hračky rozložené na jednotlivé části. Občas chodí za tatínkem, ale tomu většinou trvá oprava takové hračky neúnosně dlouho. A protože mě už nebaví poslouchat neustálé prosby, aby se tatínek smiloval a hračku spravil, je to na mně. Takže šroubuju povolené šrouby (většinou se nepovolí samy, ale zpátky to synovi prostě občas nejde), přidělávám kolečka… U této činnosti většinou můžu očekávat největší dávku pomoci. To si malý opravář vždycky nasadí helmu, přitáhne kufřík s nářadím a předpřipraví mi pole.

V neposlední řadě se ze mě stal „malý“ modelář. Začali jsme kartónovými skládačkami. Malýho děsně baví vymačkávat mi z kartónu předpřipravené tvary, podávat mi je a pak čekat, jak se s jejich složením vypořádám. Nějak se ze zábavy pro něj stala „povinnost“ pro mě. Myslela jsem, jak si skládáním bude tříbit zručnost a nakonec si prsty cvičím já.

Když jsem byla malá, nikdy mě nezajímala žádná z činností, kterým se nyní nadšeně (no, to trochu přeháním) věnuji. Máme knížku, která má dětem pomoci naučit se kreslit. Postupně, krůček po krůčku se tedy učím, jak namalovat pejska, aby vypadal jako pejsek. Ve 33 letech. Ještě by mě zajímalo, kdy to začne zkoušet i syn. Jeho poslední malířské dílo vystavili na stanu, který na Náměstí Republiky postavili pod záštitou UNICEF, aby prodejem dětských kreseb podpořili některé humanitární projekty. Nevím, zda si jeho malbu někdo koupí. Jeho poněkud abstraktní představa tramvajových tratí podle slečny, která nám předala certifikát o naší účasti na tomto projektu, připomíná nový systém pražské MHD…

Ještě nevím, čemu se začnu (nebo začneme) věnovat v říjnu, ale těším se.

   


Komentáře

top