Dětská vzteklina

17 10
2012

Je úterý ráno a s Kubíčkem (2 roky ) se chystáme na batolecí plavání. Celou dobu, co byl malý nemocný nemluvil o ničem jiném než o vodě, plavání a kamarádce Nelince, takže když dnes viděl tu velkou tašku plnou plavek, osušek a dalších nezbytností k plavání, byl v sedmém nebi. Já už jsem se samozřejmě taky moc těšila, je to příjemné povyražení a zpestření každodenního stereotypu.Venku hromady sněhu a já jsem neměla odvahu řídit, tak jsme byli domluvení s manželem, že nás do plavání doveze a zase si pro nás přijede. Všechno probíhalo v pohodě a jako po másle, naplánováno všechno
na minuty.


Manžel přijel akorát, nacpali jsme se s taškou do auta, připoutali jsme se a dobrodružnou jízdou po nerozhrnuté silnici jsme se klouzali do města na bazén. Přijeli jsme zrovna ve chvíli, kdy kolem nás šla Nelinka, takže radost byla ohromná a z auta Kubík vyskočil pomalu se sedačkou na zádech. V šatnách se děti přivítaly a svým žvatláním si povykládaly všechny zážitky z Vánoc a Silvestra a mezitím jsme si i my maminky řekly, co se dělo a nedělo, co kdo dostal a nedostal – zkrátka všechny ty věci, které maminky probírají. Pak už jenom rychlá sprcha a horempádem k bazénu. Kubíčka jako vždy nezajímalo vítání s tetou cvičitelkou ani rozcvička a hnal se hned do bazénu a k hračkám do vody. No prostě normálka, v poklusu ale v pohodě. Konečně jsme ve vodě a děláme Kolo, kolo – to se Kubčovi a ostatním dětem moc líbí, je to takové bezva rozehřátí ve vodě. Pak aby si děti nemyslely, že se bude jenom čabrat a lenošit, začíná teta cvičitelka vymýšlet různé cviky, které mají děti provádět – Kubík za každou větou a skoro za každým slovem říká:“ NE, NE, NE!“ ale nakonec aspoň pár věcí zkusí – není to taková hrůza. A je tu konečně loučení – Kubík už se zase žene z vody, chce jít domů a je mu už asi zima. Takže Pásla ovečky, šroubeček, potom rychlé ČAU na tetu cvičitelku a už jsme u břehu a hrabeme se ven. Ještě si bereme za plavání malou šupinku jako odměnu, že jsme to tak zvládli a jde se. Ťapkáme kolem bazénu a náš malý plavec si vzpomněl, že chce jít ještě do vody, do bazénu – a tady nastal problém. Než se totiž ten malý blázínek rozmyslel, začala další lekce a nemohli jsme už do bazénu skočit. Kubča začal natahovat a schylovalo se k záchvatu vzteku. Vzpomínala jsem na všechny ty vyčtené rady v časopisech.

Rada 1. Předcházet záchvatu vzteku – tak to je sice dobrá rada, ale pokud to nejde… Rada 2. V klidu vysvětlit a promluvit si – tak to taky na našeho ukrutníka moc nezabralo a nezabrala ani rada 3. Terapie pevným objetím. Takže jsem ho řvoucího a vztekajícího dovedla do sprch – ty už mezitím zaplnily maminky s půlročními dětmi, které na mě koukaly jako na matku, která absolutně nezvládá svoje mrně a není schopná ho uklidnit. No jen počkejte maminky, až Vám ty miminka dorostou a budou řádit úplně stejně. Vzpomněla jsem si ještě na jednu radu lidovou, dám ho pod sprchu – samozřejmě teplou – a kluk se zklidní, ale ani to nezabralo. Mluvila na něj i teta cvičitelka, ale bez úspěchu. Když už jsem byla v koncích, hlavou mi proběhlo nechat dítě na bezpečném místě vyvztekat. Tak a teď všechny hlavy učené raďte. Napsali jste o tom tolik příruček, článků a na internetu je tolik diskusí, co dělat v mé situaci, když ani jedna vaše učená rada nepomohla, dítě nemám, kde nechat vyvztekat. To by mne opravdu zajímalo, co byste vy vědci a učenci dělali. No já jsem ho uřvaného, vzteklého umyla, nacpala do osušky a s vypětím všech sil psychických i fyzických jsem ho dotáhla pod fukar. Tam se tedy na chvíli zklidnil, ale při prvním náznaku, že bychom měli jít do šaten zase začínal.

Co nakonec zabralo? Slíbila jsem mu, že když přestane plakat dá mu Nelinka ochutnat keksík ze své svačinky a udělají si takový malý piknik po plavání. Když se rozbalily svačinky a děti papaly až měly boule za ušima nastal klid a Kubík byl jak vyměněný.S Nelinkou se rozloučil objetím a pusinkou a dokonce mu ani nevadilo, že musíme na taťku ještě chvíli počkat. Naopak říkal:“ Kávičku!“ usmíval se a ukazoval mi automat na kávu. Tak jsem si jednu dala. A upřímně, potřebovala jsem ji jako sůl. Po tom výstupu jsem měla tlak asi jako mrtvola.

Náš Kubíček totiž není jenom tak nějaká malá vzteklinka, ten když začne, tak to stojí zato. Kubčův děda říká, že by mohl učit ostatní děti se vztekat ten náš tasmánský čert. A jak jsem tak pila tu kávičku, tak jsem si říkala, jestli by ty hlavy učené nemohly místo polemiky kolem pyramid, řešit nějaké užitečné věci. Například vymyslet vakcínu proti „dětské vzteklině“ popřípadě aspoň nějaké kapky s okamžitým účinkem. Myslím, že ty kapky by potřebovaly občas všechny maminky.

   


Komentáře

top