Dovolená

10 8
2012

Zaznamenali jste nějaké změny při cestování s dětmi oproti tomu, jak probíhaly vaše dovolené před jejich příchodem?

Letos jsme se rozhodli vzít potomka poprvé k moři. Leckdo určitě vyráží k moři s dětmi dřív než ve třech letech (a kousek), nám ale prozatím dovolené v Čechách stačily. Tentokrát jsme ale nasedli do auta a vyrazili směr severozápad Itálie, do Ligurie. Jak se liší cestování autem na dlouhé vzdálenosti s dítětem od toho, když jedete sami?

První rozdílem je četnost zastávek, nejspíš všem dětem se spolehlivě začne chtít na záchod až těsně po odjezdu z benzinky. Abychom aspoň pro hlavní část cesty eliminovali dětské „otravování“, vyrazili jsme na noc, plán zněl: mladej usne, my budeme stavět co možná nejtišeji. Řekněme, že plán vyšel, ale kluk se tedy bránil seč mohl, neustále opakoval, že on bude spát až v Itálii. Naštěstí asi po hodině a půl to vzdal. Ale při zastávkách se budil a pravidelně nám opakoval, že on spát nebude, což nedodržel. Když pak k ránu byla řada se spaním na mně, on už byl vyspalý, takže na mě neustále mluvil a vyžadoval odpovědi. No, řekněme, že procházka po Veroně, kterou jsme si naplánovali jako předěl před konečnou cestou k pronajatému domu, byla po probdělé noci poněkud náročná.

Samozřejmostí cestování s dítětem je vyšší hlučnost. Náš syn (kromě okamžiků, kdy spal) téměř nezavřel pusu. Cestu nám, vedle komentování všeho kolem, ozvláštňoval zejména zpěvem národní hymny. Protože si oblíbil dvě árie z Rusalky (ovšem jen v nestandardním podání mojí maminky), bylo potřeba mu je občas zazpívat. A manžel za volantem měl co dělat, aby udržel auto v pruhu.

Změny plánů jsou taky častější. Když dítě v autě usne, pořadí zastávek se mění, protože je třeba toho času co nejlépe využít (kdo by budil dítě do špatné nálady, že?). Stejně tak se měnily naše plány, když se objevily na trase atrakce pro děti. Musela jsem uznat, že když my si chodíme po památkách a po  výletech, i on si zaslouží užít si prázdniny po svém. Neplánované pauzy na jízdu na kolotočích, hraní na hřištích, lezení po všem možném a chození po obchodech s hračkami nám ovšem dost nahlodávaly časový plán.

Báječné je také zjištění, že i nepříliš příjemné chvíle umí děti změnit v alespoň snesitelné. Když jsme si udělali výlet do Cinque Terre (pět rybářských vesniček, kdysi odříznutých od světa), patrně jsme vybrali špatný dopravní prostředek (chtěli jsme uniknout vlakům přeplněným turisty), autem se cesta přes Apeniny zdála rychlejší. Pomalejší asi nebyla, zato dobrodružnější ano. Několikeré couvání, aby vůbec mohla projet protijedoucí auta, aniž by spadla do propasti, zpomalování do kroku, nekonečné zdolávání převýšení nahoru i dolů, čekání ve frontách před jednosměrnými tunely… Aspoň že ty komentáře stály za to. „Babičko, ty jsi z toho vyřízená!“. „Já se bojím výšek“, kterýžto fakt nám sděloval s mrkáním a úsměvem na rtech. I určité zklamání z dosaženého cíle (z kdysi rybářské vesničky, odříznuté od světa, navíc  údajně nejkrásnější z pěti měst, která jsou součástí kulturního dědictví UNESCO, Vernazza, je dnes turisty přeplněné místo se špinavou plážičkou) nám synátor vynahradil. Nejspíš potěšil i pár lidí na místě, vzhledem k tomu, že si jej hned několik vybralo za vhodný objekt k fotografování – po té zmrzlině nejčistší nebyl…

Poznatků mám víc, takže pokračování příště.

   
Autorka:


Komentáře

top