Francie, angína a hrášek

1 6
2015

azurové pobřežíJezdíte rádi na rodinné dovolené? I s malými dětmi? Já ano, ale stejně ráda se zase vracívám do zažitých pořádků všedních dnů (a do své postele, koupelny, ke svému počítači a svým seriálům a rezervacím knih v knihovnách).

Jsme početně nepatrně nadprůměrnější rodina, a tak nám nikdy „nehrozilo, ani nehrozí“, že bychom snad na nějakou dovolenou mohli cestovat letecky. Nevadí. Vždycky jsme si vystačili po našich dvou auto-osách s vlastním plánováním cesty i pobytů.

V uplynulých letech jsme tak byli schopni dopravit se několikrát na Azurové pobřeží, přestože to z Prahy představovalo přibližně 15 hodin cesty. Určitě sami víte, že s malými dětmi je dlouhá jízda řekněme dosti nekonečná. Naštěstí naše dcery nikdy nebyly ufňukané nebo rozmazlené skleníkové květinky a i vět „Kdy už tam budeme“ jsme si neužili nikterak nadměrně.

Napadá mě jedna cesta, kdy jsme po roce znovu vyráželi směr francouzské městečko Fréjus-St. Raphael a hned za Plzní začalo v našem autě při rychlosti nad 120 km/hod. cosi znepokojivě bouchat. Mně vstaly vlasy na hlavě hrůzou při pomyšlení, jak se zcela naloženým autem a třemi malými dětmi stojíme kdesi na úzké krajnici a čekáme na anděla – ať už strážného či žlutého. Manžel se statečně tvářil, že určitě o nic nejde, ale já věděla své. Zatla jsem zuby a v duchu odpočítávala nekonečné kilometry. Za Brennerským průsmykem jsem, pravda, měla malinko krizi v mém opatrně optimistickém rozpoložení založeném na skutečnosti, že auto sice bouchá, ale stále jede, neboť navigace nahlásila „teď 650 km rovně a pak zabočte doprava“, načež se na dlouho odmlčela, a to vás optimismus rozhodně minimálně na chvíli přejde. Ale všechno dobře dopadlo, dojeli jsme až k Janovu a uhnuli doprava, kde už začínala z mého pohledu nejkrásnější silnice v Evropě – pobřežní, přímořská dálnice „tunel-most“ a už i mě přešly obavy z poruchy.

Zkrátím to: dovolená vyšla dobře, úžasné Azurové pobřeží je úplně jiný svět, a když pominu jednu protivnou angínu z horka (představte si – já), hezky jsme si to užili.

Ovšem moje angínka byla vpravdě výstavní – když už bolest v krku nebyla k vydržení, souhlasila jsem s protivnými návrhy rodiny, že musíme k lékaři. Lékařka, hovořící výhradně francouzsky a na naši komunikaci v angličtině nereagující, nám rukama nohama „oznámila“, že moje bolest krku je virového původu a že se mám léčit výhradně horkým čajem a studenými obklady, zaplatili jsme 45 Euro za oněch 5 minut strávených v ordinaci a stejně chytří jako předtím jsme se vrátili zpět do resortu. Nutno říci, že mi dobře nebylo ani po těch zbývajících pár dní a v podstatě jsem se nemohla dočkat, až doma navštívím svého sympatického a chápajícího pana otorinolaryngologa.

Cestu domů jsme i přes stále přítomné bouchání auta zvládli dobře: Děti byly hodné, viditelně jim mě bylo líto, protože jsem stále ještě nemohla nejenže mluvit, ale ani bez bolesti otevírat pusu, auto bouchalo pořád přiměřeně stejně a ani manžel při pohledu na mě nechtěl u řízení vystřídat.

Já už se bez nadsázky nemohla dočkat antibiotik, protože moje infekce zcela jistě nebyla virová, ale bakteriální a já chtěla prášky, pilulky, tobolky, sirupy… prostě chemii! Aby mi konečně bylo lépe. Takže druhý den jsem zavelela směrem k dětem, že odcházíme na polikliniku a minutu či dvě na to si nejmladší dcerka – v tu dobu dvouletá – bezelstně strčila do nosíku kuličku hrášku. A to tak daleko, že hrášek nešel ven. Zmocnilo se mě zoufalství, protože venku přes 30° C , já bytostně toužící po antibioticích a posteli a místo toho jsme sháněli dětského lékaře s tenkými pinzetami a peány, který by pitomoučkému dítěti (jen to chtěla zkusit) pracně vyndal z nosu naklíčený hrášek, v tu chvíli už zvětšený do čtyřnásobné velikosti. No nakonec se po pár hodinách peripetií povedlo, ale bylo to vcelku dobrodružné a já odsunula svého lékaře v opačné části města až na další den. Protože, co by člověk kvůli dětem neudělal, že? A hlavně, že byly v pořádku ony.

P.S.: Dostala jsem pak první koňskou dávku ATB v injekci, protože můj zánět byl více než rozsáhlý, ale do týdne jsem byla už zase jako rybička a dokázala jsem se všemu zpětně zasmát, a to včetně vadného tlumiče u kola.

   
Autorka:


Komentáře

top