Hcg pozitivní

5 12
2012

Spíš?
Je sobota, půl sedmé ráno, naše malinké miminko ještě napůl v bezvědomí, tak copak asi dělám? „No jasně že spím!
Jsem těhotná!

Tak tomu říkám budíček. Já budu tetou!
Opravdickou, genetickou!
Od té doby uplynula spousta vody a budoucí neteř nebo synovec už skoro klepe na dveře. Bude to takový malý ukníkaný vánoční dáreček :)

Je to ale někdy zapeklitá věc…

Někdo přijde k miminku doslova jak slepý k houslím, nečekaně, neplánovaně. Stačí zamávat trenkama a je to. Mami, tati, budete prarodiče! Hurá, když všichni zúčastnění řeknou hurá. Ale co když je to naopak, co když miminko zrovna teď není na seznamu priorit. Je to každého rozhodnutí, ale sama za sebe říkám, že mě to štve. A čím déle jsem maminkou, tím víc.

Sama moc dobře vím, jak někdy může být deprimující, když kolem vás všichni těhotní jak na běžícím pásu a vy pořád nic. Na první jsme čekali rok, tenkrát to ale byla taková hra, zadaří se – nezadaří se. O nic nešlo, oba jsme měli zajímavou práci, mě ještě nebylo ani třicet, byla jsem zdravá… A přesto mi to občas přišlo nekonečné. Kdybych tehdy jen tušila, že další miminko nedopadne a že na dceru budeme čekat dva a půl roku, asi bych se sama sobě vysmála.

Bude mi 35, mám dvě krásné zdravé děti a nebránila bych se třetímu. Přestože bych si to nikdy před tím nemyslela, být matkou na plný úvazek mě naplňuje. Sice jsem se spousty věcí vzdala, ale získala jsem něco, co je pro mě mnohem, mnohem cennější. Teď opravdu nemám potřebu se realizovat ještě pracovně, chci být se svými dětmi jak to jenom jde. Vždyť ten čas tak rychle utíká. A kdo ví, třeba je to opravdu naposledy…

   
Autorka:


Komentáře

top