Jak jsem psala slohovou práci

14 7
2015

jak jsem psala slohovou práciČas od času se mi zželí některé z dcer, když nestíhají s přípravou domácích nabídnu svoji dospěláckou pomoc. Moc ráda se kupříkladu pletu do psaní slohových prací, byť moje děti, mají-li dost času a prostoru, nejsou stylisticky úplně nešikovné.

Nedávno jsem takhle chtěla udělat dobrý skutek a nabídla jsem jedné z dcer, že za ni vzhledem k časovému presu napíšu slohovou práci na téma: Jak zažít dobrodružství.

Dcera má ovšem mimořádně vyvinutý smysl pro poctivost, a tak jí chvíli trvalo, než moji pomoc konečně odsouhlasila, resp. než pochopila, že má-li jít vůbec spát před půlnocí, měla by svůj úkol opravdu raději svěřit mně. A tak jsem se radostně chopila klávesnice, nostalgicky zavzpomínala na školní léta a perfektně popsala reálnou příhodu z jednoho svého pobytu na škole v přírodě. Mimochodem, to si tenkrát ještě naši rodiče opravdu mohli krásně odpočinout – na školy v přírodě se jezdívalo za mých časů na 3 týdny, kdežto dnes je to s bídou týden. Takže příprava a balení na současné výjezdy je v podstatě delší, než akce samotná a než se nadějete, potomek je zpět a pár nadmíru rychle utracených tisícovek takříkajíc …. v čudu.

Snadno jsem se ponořila do vzpomínek a popsala, jak jsme se na zmiňované škole v přírodě ztratili v horách a musela nás hledat horská služba. 35 ztracených pražských dětí a dvě učitelky zkrátka při odpolední vycházce po Jeseníkách přehlédlo rozcestník a vydalo se jiným směrem. Potkalo nás pár vtipných (zpětně nahlíženo) příhod, jako např. vymknutý kotník našeho třídního otesánka; uvíznutí vtipálka na větvi při předvádění veverky obecné a jeho následně kompletně roztržené kalhoty; či poctivá horská bouřka, kterou jsme naštěstí přečkali v náhodně nalezeném seníku.

Vlastně jsme si to my děti báječně užívaly. K takovému dobrodružství se ve městě nedostanete. Méně vtipné pak bylo pouze to, že jedna z učitelek byla diabetička a udělalo se jí špatně, což ale pohotově zachránil právě náš kulhající Pepíno svými zásobami bonbonů. Naštěstí nás po 6 hodinách bezcílného bloudění našli chrabří horalové a na oněch 16 km, které jsme se od penzionu vzdálili, jsme tak měli zajištěný odvoz. Vše tedy nakonec dobře dopadlo, paní učitelka byla ještě ten večer (skoro) jako rybička; na vymknutý kotník stačil led; postarali jsme se na hodně dlouhou dobu starousedlíkům o legraci z neschopných, resp. všehoschopných Pražáků a ještě navíc o nás druhý den psal celostátní tisk, takže jsme si užívali mediální proslulosti.

Tak jsem to tak hezky a věrně popsala, a s důvěrou odeslala dceru do školy. A těšila jsem se, jak paní učitelka zůstane paf z popsaných zážitků, protože tohle se jen takkaždému nepřihodí.

Ano, po dvou týdnech jsem dostala známku. TROJKU. Za obsah! A důvod? Bylo to málo dobrodružné! A tak si říkám, co by paní učitelka ještě víc chtěla? Výbuch sopky, pašeráckou stezku či pytláky na číhané? A tak tedy opravdu opět uznávám, marná sláva, že podvádět se nemá.

Mimochodem, můj tatínek – s červeným diplomem vystudovaný strojní inženýr – mi kdysi takhle pomohl s geometrickým rysem. Se složitým středoškolským geometrickým rysem. Strávil nad tím, chudák, docela dost času kvůli tomu, aby zachránil známku negeometricky založené dceři, tedy mně. Až mi ho bylo líto, když jsem mu předávala hodnocení jeho velké pomoci – za 5. Nesprávně pochopené zadání.

No a pak se v tom vyznejte. Ale i tak mi to určitě zase nedá, až někdo něco nebude stíhat, protože jednou nad tím školským známkovacím systémem přece vyhrát musím. A just jo!

   
Autorka:


Komentáře

top