Jak jsme socializovali našeho syna – 2. část

20 6
2012

První etapa socializace skončila a ta druhá, mnohem náročnější, začala nástupem do nové městské mateřské školky. To že každé ráno některé dítko kníkalo, brečelo nebo propadalo hysterickému záchvatu je normální, všichni si tím víceméně projdou. I maminky, to mi věřte – buá buá, co jsem to za matku, že nechávám dítě samotné :)

Vytvořili jsme si určité loučící rituály, paradoxně čím méně času spolu v šatničce strávíme, tím lépe. Aktuálně to jsou 4 pusinky na pusinku, 4 na každou tvářičku pro mě a to samé pro něj. Tolik lásky po ránu :) A proč zrovna čtyři? Protože před měsícem oslavil 4. narozeniny. Ještě že bude ve školce jen do 6 let, být tam do 18, tak strávíme polovinu dne pusinkováním. (Na druhou stranu, která máma by nechtěla od svého dospělého syna pusu. Aspoň jednu ročně, že.)

Co se spolužáků týče, má pár dětí o kterých doma s radostí mluví a je rád, když společně něco podnikáme. Ostatní tam pro něj jsou asi do počtu ;) Největším kamarádem je o 4 měsíce starší, o půl hlavy menší a o dobrých 6 kilo lehčí Tobísek. Říká mu nezbedná jednička. Když už nic, tak motivace „pojď, ve školce už na tebe čeká Tobísek“ zabere vždycky.

S čím se ale potýkáme už od začátku je fakt, že některé děti neodpovídají. Neodpoví na pozdrav, neodpoví když jim syn něco vypráví, neodpoví ani na tak banální dotaz jako „jak se máš“ nebo „můžu si půjčit tu hračku?“. Takže první měsíce za námi pořád chodil a smutně se ptal „proč ten či onen neodpovídá, proč nic neříká“. Poslední dobou se mi zdá že spíš rezignoval a hraje si jen s dětma, od kterých získává zpětnou vazbu.

Nedávno se u nás stavovala teta se svými třemi dětmi (10, 6 a 4 roky). Děti si hrály nahoře v herně a můj manžel je šel preventivně zkontrolovat:

Tři děti? Nikdy! Jestli máš pevný nervy, jdi se podívat nahoru!

Tak jsem šla. „Mě je to jedno, že tam je bordel, já jsem šťastná, že si všichni společně hrají.

Teta: „Ale vždyť tam je uklizeno ;)

 

Ale co, máma to pak uklidí, hlavně se kamarádí, ne?

   
Autorka:


1 komentář k článku Jak jsme socializovali našeho syna – 2. část

Avatar

Lenka

23.6.2012 at 19:56

Můj muž chtěl také nejprve nejméně! 3 děti, ale jakmile jsme měli 2 malé křičící doma, už si není tak jistý ;-)

Komentáře

top