Jak na Nový rok…

21 1
2013

Ohňostroj je skvělá věc. Když je vám náct a víc a slavíte Silvestra. Ale já se snažím uspat malou vyděšenou holčičku. Marně. Ve čtvrt na tři v noci rezignuju a hledám dobrovolníka, který si to se mnou vymění. Nakonec usínám nahoře v pokoji, daleko od té malé trapičky.
Se vstáváním si hlavu nedělám, až vstanu tak vstanu, celé dopoledne pak trávím v pyžamu. Snídáme něco nízkokalorického, vánočku s marmeládou nebo čokoládové křupinky s mlékem. A kakaem.

Dcera dopoledne neustále kníká, hladově loudí a většinu času prořve.
Syn se už po dvacáté dívá na Dobu ledovou a dělá pečlivou rozborku děje. Pak zjišťuje, že ty barevné figurky na stromečku jsou z čokolády a polovina jich nenápadně zmizí.

Oběd vařím až pozdě odpoledne, žádná slavnostní tabule (nebudu si přeci na sebe plést bič), kreativně taky nic moc, ale je to chutné a rychlé. Junior má trošku trauma z plněné krůtí kapsy, protože „to já neznám a ještě jsem to nikdy nejedl“. Nakonec ho uplácím snížením množství brambor, které nepatří zrovna mezi favorizované.
Dcera slupne oběd jako nic, a překvapivě se (opět) dožaduje nějakého přídavku z talířů ostatních stolovníků. Nic nedostane, tak vřeští.

Odpolední vycházku rušíme, jednak je už skoro tma a někteří jsou na chození strašně unavení (ale na hraní dostatečně čilí). Dcera na chvíli usíná, ale při prvím hlasitém zvuku se budí a my máme doma další slzavé údolí.

Ze stromečku zmizí další polovina figurek a jedna koulička.

Svačíme cukroví, většinu jsme dostali, jen tak na ochutnání (asi deset kilo), doma jsme pekli jen perníčky. Dcera přestává řvát, protože když řve, nemůže jíst. A když nemůže jíst, tak řve.

Večer vyhlašuju čuňák day. Syn je nekonečně šťastný, protože by určitě došlo i na mytí vlásků a to ho nesmírně obtěžuje. Dceři při čištění zoubků najdeme dva nové a už nám je jasné, odkud vítr vane. Vítr… vichřice je to.
Malá padá do postýlky únavou, ale stejně neusne a rozehrává další nekonečnou zoubkovou etudu. Syn si hraje v herně a až uzná za vhodné, jde spát.

Kolem deváté odpadám. Lituju, že jsem si pod stromeček nenapsala o špunty do uší. A stejně jsem nesmírně šťastná, že ty dva lumpíky mám!

Jak na Nový rok, tak po celý rok – viditelně se nepředřu, budu lenošit, o klidu si nechám jenom zdát a ticho pro mě bude vyloženě sci-fi. Ale sem tam na mě mrkne nějaké milé překvapení, díky za to ;)

Ať je ta třináctka na konci pro nás všechny šťastná!

   
Autorka:


Komentáře

top