Milé dětské lásky

22 7
2015

dětské láskyNa začátku června se vrátila naše 10-letá dcera ze školy v přírodě, kde: „Maminko, byl strašně krásnej pan plavčík, ale táááák krásnej !“. Celá rodina jsme se u večeře zasmáli, dceru si chvíli dobírali a úžasného plavčíka jsme vzápětí pustili z hlavy. Ne tak ovšem dcerka. V průběhu dalšího týdne přišla s tím, že se o jí plavčíkovi několikrát zdálo a že v těch snech byl stejně opálený a svalnatý jako ve skutečnosti a že by ho chtěla znovu vidět. To už se smály jenom naše starší dcery, my s manželem moc ne. Teď, po pár týdnech je už naštěstí plavecký fešák zapomenut, ale mně se vybavily vzpomínky na tu krásnou dobu, kdy člověk byl dítětem a zažíval tyhle první náznaky okouzlení opačným pohlavím.

Sama jsem svoji první dětskou lásku zažila už v mateřské školce, kdy jsme se s chlapečkem nápaditého jména Jiří Jiřík velmi kamarádili, vodili ve dvojicích za ručičky a jeho „láska“ byla ještě o krok dál – dobrovolně si ode mě bral při obědě nevábné „tlusté“ maso a cpal si ho do kapsiček u košilí a do špiček bačkorek, aby ho ani jeden z nás nemusel z donucení sníst.

O něco vážnější lásku jsem prožívala ve svých 12 letech celé dny nenápadně vykloněná z okna nad fotbalovým pláckem, kde tehdy můj vysněný princ, klučina o rok starší, kouzelný to modrooký blonďáček, hrával se svými kamarády fotbal. A do okna se nepodíval a nepodíval. A moje zoufalství bylo bezbřehé, když se navíc ve škole začal ochomýtat (rozumějte: pokřikovat, strkat, schovávat věci či naopak nápadně nevšímat) kolem mojí nejlepší kamarádky, které jsem si tím pádem ani ublíženě nemohla vylít srdce.

Po pár měsících jsem znenadání pojala obrovskou náklonnost (moje máti by při vzpomínce na tu dobu spráskla ruce, obrátila oči v sloup a nepochybně prohlásila cosi o svatozáři) k rockovému zpěvákovi s dlouhými vlasy, mnoha náušnicemi a velmi bohémskými návyky a veškerá moje touha se převtělila do zbožňování jeho osoby. Nikdo z rodiny nesměl mluvit, nahlas dýchat, či se snad nedejbože snažit jakkoliv jinak narušit nebo znevážit můj zážitek z poslechu dotyčného umělce.

Pochopitelně jsem pak sloužila rodině jako vděčný terč jejich rádoby vtipů a každodenního popichování, a to ještě i spoustu let poté, co mě tohle poblouznění přešlo.

A to jsem na tom se svým neškodným zbožňováním pop-rockových idolů byla ještě dobře ve srovnání s kamarádkou, která by bývala položila život za každého jednotlivého člena skupiny Oceán a jezdila za nimi, s dalšími podobně švihlými dívenkami, na každý jejich větší koncert po Čechách i Slovensku, přičemž veškeré její kapesné padlo na vstupy a cesty za milovanou kapelou.

Spolužačka Ivanka ze střední školy pro změnu strašně moc zbožňovala našeho jemného profesora zeměpisu a utrpěla obrovskou ránu, když mu jednou ke škole naproti přišel jeho utajovaný partner a přestože tomu ještě doba úplně nepřála, majetnicky ho před námi vzal za ruku. Z tohoto životního nezdaru se však Ivanka vzpamatovala nečekaně rychle – dala se dohromady s jedním spolužákem a na nedávném výročním setkání naší školy se ukázalo, že jsou od té doby pořád spolu a ač teprve čtyřicetiletí, už dokonce mají i vnouče.

Poměrně vtipná příhoda se stala nedávno mojí kolegyni – její 5-letý syn si z dětského hřiště přivedl domů holčičku hezkou jako obrázek a pravil svojí matce, že Eržika s nimi od teď bude bydlet, protože se mu moc líbí a jich je doma beztak tolik, že ani nemá vlastní postel a rodiče si ani nevšimnou, že tam není.

Tyhle rané dětské lásky a období prvních okouzlení jsou báječné právě tím, jak nevinné jsou. A také se na ně po letech strašně krásně vzpomíná. Zejména když člověka napadá, co by, kdyby…

Mimochodem, před pár lety jsem toho svého modrookého blonďáčka potkala… je z něj usedlý zakulacený táta od rodiny ve středním věku, na hlavě mu nezůstal jediný vlas, ale modré oči mají pořád stejnou jiskru a nádech šibalství. Tak aspoň že něco zůstává stejné jako tenkrát.

   
Autorka:


Komentáře

top