Přála bych si tchyni

17 7
2015

přála bych si tchyniPřála bych si tchyni. Vážně. Kvůli našim dětem, kvůli manželovi. Milou, babičkovskou, mne respektující a naše děti zbožňující. Nemám žádnou. Bohužel. První tchyně byla docela prima a opravdu se snažila navázat se mnou, svojí snachou, vstřícný vztah.

Na to, že měla pouze jediného syna, byla opravdu tolerantní. A upřímně jsem uznávala, že se hodně snaží. Když se pak naše manželství rozpadlo, neboť manžel po třech letech svazku náhle pocítil potřebu ještě se tolik nevázat, bohužel se logicky ukončil i vztah nás dvou. A přitom to všechno bylo na dobré cestě. No nic, stává se.

Přesto mi však na ní ještě pár let docela záleželo a psala jsem jí ke každým narozeninám, které vtipně slavila na den narození ó velkého Vladimíra Iljiče, tudíž jsem ve společnosti, zejména té ovíněné, díky tomu ohromovala nevídanými znalostmi z historie.

S druhou tchyní byl vztah o něco komplikovanější. Rovněž měla jediného syna a já navíc měla punc použitého „zboží“, tedy rozvedené bezdětné ženy. K mojí oblíbenosti navíc příliš nepřispívalo ani to, že jsme se s druhým chotěm seznámili prostřednictvím seznamovací kanceláře. Když si dovolím odbočit, tam musím říci, že to byly prima
časy… kamenná seznamka měla vychytaný systém párování eventuálních dvojic.

Promyšleným dotazníkem se stovkou otázek mi v průběhu dvou měsíců doporučili 15 eventuálních protějšků, se kterými jsem se opravdu sešla. Byly to někdy opravdu kousky: Jeden třeba do telefonu tvrdil a v dotazníku uváděl, že je pohledný 183 cm vysoký gymnasta…. Realita byla taková, že gymnasta, byť s mimořádně silnými dioptrickými skly, nejspíš byl, ale nepochybně také dyskalkulik… protože centimetrů měl tak o 15-20 méně, tudíž jsem na něj shlížela velmi zvysoka. Dalšímu jsem se líbila natolik (bohužel však zcela neopětovaně), že mi na druhé setkání přinesl dárek v podobě tanga kalhotek a na rovinu se mě ptal, jaké auto by mě potěšilo. Potřetí jsme se, přes jeho ublížené nepochopení, už opravdu neviděli. Třetí v pořadí se mě snažil ohromit tím, kolik štěňat piva vypije za týden. Jiný považoval za svoji přednost, že byl odejit z dobře placené práce kvůli tomu, že mu šéf nehodlal tolerovat právo na každodenní poobědovou 20-min. siestu v kanceláři. Bez toho totiž odpoledne hlava nikomu nefunguje, víme? I dalšímu jsem se líbila, jen měl přibližně o 50 kg více, než uváděl v dotazníku, ale snažil se! Každý den chodil běhat po nábřeží zabalený do igelitu, cestou domů pak načerpal tekutiny v podobě tří, čtyř piv a hubnoucí efekt byl tentam.

Podobně to pokračovalo ještě pár týdnů, ale zkrátím to: Můj druhý a zcela jistě poslední manžel (víckrát už do toho rozhodně nejdu) byl 15. v pořadí, resp. poslední, koho jsem byla ochotná ještě vidět. A ono to během prvních 2-3 minut opravdu zafungovalo tak, jak mělo. Ta oboustranná chemie byla hmatatelná. A nic na tom nezměnil ani fakt, že mě o půlnoci cestou z vinárny nechal nečekaně stát na peróně v metru, protože potřeboval stihnout přestup na jinou linku a coby čerstvý pražský přistěhovalec si ještě nebyl v pražské MHD ničím jist. Ani zakončení druhé schůzky, kdy mě cestou z kina pro změnu opustil v noci na temné zastávce mezi vinohradskými hřbitovy, jelikož mu jela přímá tramvaj, kterou „potřeboval“ stihnout.

V ten večer jsem skutečně reálně zvažovala, jestli to mám takhle zapotřebí a jestli mě to i přes nepopiratelnou vzájemnou přitažlivost hodlá dál bavit. Potřetí už se naštěstí nic takového neopakovalo, po pár týdnech se ke mně přistěhoval – však nač ztrácet čas?, po roce jsme se brali a za další rok byla na světě první dcera. Takže za mě – zprostředkovaná seznámení rozhodně ano!

Ale abych se velkou oklikou vrátila k původnímu tématu: Vlastně se své druhé tchyni nemůžu ani moc divit, že měla
takový strach o to, koho si její jediný syn najde a že mi zpočátku nedůvěřovala. Teď když máme děti, tak už to chápu dokonale. Po svatbě jsem si s tchyní navíc začaly rozumět a když jsme oznámili očekávaný přírůstek do rodiny, ledy roztály úplně. Žel však nám ji 2 měsíce po narození dcery těžká nemoc, ta nejtěžší z těžkých, vzala.

Přesto mám jednou provždy v paměti uložené, jak byla šťastná, když si svou vnučku mohla poprvé pochovat. A absolutně jistě vím, že by byla prvotřídní milující babičkou i tchyní… jen mít od života tu šanci.

   
Autorka:


Komentáře

top