Srdce říká ANO, rozum NE

5 11
2012

Je to asi 2 měsíce, co jsem začala toužit po miminku. Hlavně mé srdce a vnitřní já po něm touží. Máme už 2 děti – Kubíčka (5let) a Adelinku(2roky) a nade vše je miluju a nevyměnila bych je za nic na světě. A je fakt, že to není až tak dávno, co jsem říkala, že další mrně doma už opravdu nebude. Na každou otázku:“ A třetí plánujete?“ jsem odpovídala, že určitě ne, že možná až jednou.

Nevím, co se najednou stalo a co se změnilo, ale najednou se něco ve mně zlomilo a já jsem začala toužit po dalším mimču. Dokonce už vím, jaké jméno bych pro něj chtěla. Pro holčičku Sára pro kluka Michal. Jsem naprosto zmatená a nevím, co si mám myslet, nevím, co si s tím počít. Říkám si, že bychom určitě 3. mimčo s manželem zvládli uživit i milovat. Hned když o tom začnu přemýšlet, mozek řekne:“ NEBLBNI!!! Záda máš věčně bolavé, děti už jsou docela samostatné a teď další mimino? Věčně uplakané? Přebalování, kojení, noční vstávání, prdíky, dudlíky, lahvičky, plný koš plenek.“ A tak se věčně dohaduje srdce s rozumem skoro 2 měsíce. V noci když nespím, přes den když malá spinká, Kubíček je ve školce a já žehlím ty nekonečné haldy prádla. Když jdu pro Kubíčka k autobusu ze
školky, když … Prostě když mám zrovna volnou chvilku.

Ten pocit nosit pod srdcem další život a proti tomu nevolnost, únava, nespavost, pálení žáhy. Ten pocit, že si z porodnice vezu krásné roztomilé stvoření, které bude voňavé a na mně zcela závislé a proti tomu šestinedělí, depky, únava a totální chaos. Všechny ty pokroky a všechno to „POPRVÉ“ a proti tomu prdíky, starosti, aby bylo malinké napapané, v teple a spokojené, aby mělo co na sebe a
abych se stihla postarat i o Kubíčka a Adelinku, kteří jsou sice dost samostatní ale i tak mají rádi moji společnost a potřebují mě. A co domácnost? A aby zbyl čas i pro manžela, kterého miluji a je pro mě nejdůležitější osobou hned po dětech a to nejen proto, že nás živí a stará se o nás. Co s tím?

A co když teď miminko mít nebudu a pak už to nepůjde. Ze zdravotních nebo jiných důvodů. Nebo prostě už budu stará na miminko. Budu si to pak vyčítat, že jsme do toho nešli.

Čím to je, čím to, že toužím po miminku? Je to snad tím, že o Vánocích budu mít už 31 a prostě a jednoduše mi táhne na 40 a mě tím pádem začaly tikat biologické hodiny? Je to tím, že je pro mne rodina vším, že prostě nemám potřebu hnát se za kariérou? Je to tím že těhotenství je „nakažlivé“? V našem okolí se teď narodilo dost miminek a taky je tu spousta maminek v radostném očekávání. Tak čím to je? No asi se nad tím budu muset ještě zamyslet a nejen sama se sebou ale i s manželem. Taky má do toho co mluvit.

   
Autorka:


Komentáře

top