V nové práci

15 10
2012

Tak jsem nastoupila po mateřské do práce, do nové práce.

Překvapilo mě něco?

Hned první den mi došlo, že si budu muset opětovně zvykat na mnoho věcí, kterým jsem odvykla. Například ranní vstávání. Na brzký budíček jsem na dlouhou dobu zapomněla. Sice mě mlaďoch někdy budil i před sedmou, ale ne moc často. A povinnost být někde včas je prostě něco, na co jsem dlouho myslet nemusela. Takže když zvládnu všechny úkony tak, aby chom do školky vyrazili včas a po odevzdání ve školce mi neujel autobus, je tu cesta do práce.

Opět něco nového. Ne že bych až dosud nejezdila MHD, ale na zážitky při jízdě MHD v tuhle ranní hodinu a snahu nezbláznit se ve věčných zácpách při představě, že přijdu pozdě, jsem nějak pozapomněla.

Pak dorazím do kanceláře a uvědomím si, že si nemůžu povídat sama se sebou. Tedy ne že bych byla blázen, ale občas si sama pro sebe řeknu „a jo“, „no jo, vlastně“, „to snad není možný“. Předpokládám, že to tak má každý. A jak jsem si odvykla, že by moje průpovídky mohly někoho rušit, občas mi to ujede. Naštěstí po provizoriu ve společné kanceláři jsem nyní alespoň načas v kanceláři sama, tak mám dost času si zvyknout.

Taky si musím zvykat na to, že po obědě nenásleduje odpočinek, ale pokračuje se normálně v práci. V prvních týdnech na mě po jídle začala padat únava, musela jsem se fakt hodně přemáhat, abych neusnula nad klávesnicí. Ani se snad nemusím zmiňovat o tom, jak náročné je se naučit obsahu nové práce. A jak těžké bude opět začít používat angličtinu – tentokrát i hodně odbornou.

V neposlední řadě mě čeká to, co čeká každého v nové práci, seznamování s novými kolegy. A to je tedy celkem fuška. Zatímco dřív jsem pracovala v malé firmě, ve které jsme se všichni poznali během prvních dnů, nyní pracuji v jednom kolosu, ve kterém mám stále koho poznávat. Přiznávám se, že mám v lidech zmatek.

A ještě větší zmatek mám v orientaci v areálu zaměstnavatele. Bloudění se stalo mým dennodenním chlebem. Jen ostych mi občas brání se zeptat. A když už se zeptám, zjistím, že se ptám někoho, kdo cestu, či hledaný objekt nezná. Hlavně jsem si za první měsíc navykla na určitou cestu do práce a pohyb po areálu. A přestěhování do nově rekonstruované kanceláře s sebou přineslo nutnost naučit se novou cestu do práce (dá se totiž vystoupit na několika zastávkách autobusu, do různých částí se člověk lépe dostane z různých stanic) a také se jinak orientovat v areálu.

Taky „miluju“ zaběhané zkratky, které používají moji kolegové. Stejně jako já mám problémy jim porozumět, tak mají moji kolegové problém si uvědomit, že mi jejich zkratky nic neříkají. A to ani nemluvím o odborných termínech, kterým nerozumím, jakkoliv se o zkratky nejedná. Něco se učit je dřina.

V neposlední řadě musím zmínit dítě. Na jednu stranu jsem ráda, že po určitou část týdne už není syn středobodem mého světa. Na druhou stranu je ale těžké nemyslet na jeho těžké začátky ve školce, na to, zda proběhlo hladce vyzvedávání, které se svou pracovní dobou nestíhám. Tedy častěji myslím na to, zda dostal včas léky, kapky, jídlo atd. Protože od začátku září už je podruhé nemocný, takže klasický nástup do školky proběhl i u nás. Jen se mi nechtělo si hned na začátku od práce zase odpočinout, tak to lepíme hlídáním. Naštěstí jsou v práci velmi vstřícní, home office, možnost dohody téměř o čemkoliv, fakt paráda. Co říct na závěr? Mám svou novou práci ráda. A na vše nové i náročné, či oprašování starého se těším. Mějte to také tak!

   


Komentáře

top