Výsledky vyhledávání v sekci: Děti
  • Citove vztahy a uceni dětí

    Preskocime ted jeden ci dva mesice a dostaneme se do obdobi, kdy dite uz pozorne sleduje zrakem i sluchem vsechno deni ve svem okoli, kdy je schopno brat veci do rukou a prendavat je z jedne do druhe (a mezi tim treba nekolikrat do pusy) a kdy zretelne zacina rozlisovat lidi zname a nezname - tedy do pateho a sesteho mesice. Je proto dobre, kdyz se mu v teto dobe "jeho lide" nijak moc nemeni a nestridaji, kdyz se moc necestuje, kdyz se nemeni ani vnejsi prostredi. (Jesle do pul roku ditete v drivejsi dobe byl proto uplny nesmysl. Nastesti se u nas vyskytoval jen vyjimecne.)Tady nekde jsou zacatky uceni - a uceni ma ovsem sve podminky a sve zasady. Jednou z nich je, ze se urcite situace museji opakovat a ze ve vecech kolem ditete musi panovat urcity poradek a urcity rad. To znamena, ze urcity rad museji zachovavat i "jeho lide" v zachazeni s nim. Psychologove dokonce soudi (a nasli jsme pro to dost opory i v nasich vlastnich vyzkumnych studiich), ze potreba smysluplneho sveta je jednou ze zakladnich psychickych potreb, ktera ma byt uspokojena v pravy cas a v prave mire, ma-li se dite po dusevni strance vyvijet zdrave. A ten pravy cas zacina prave ted - a bude trvat po cele detstvi.Vsimneme si, prosim, take, jak v teto dobe instinktivne, neuvedomele, nenaucene pomahame diteti s ucenim tim, ze mu sami v sobe nastavujeme jakesi zrcadlo. Ma to dokonce odborny nazev - "biologicke zrcadlo". Vyzkumni badatele i rodice sami zaznamenavaji, ze dite uz v prvnim mesici zivota a nekdy uz brzy po narozeni dokaze napodobit nektere mimicke pohyby v obliceji. (Mimicke nervstvo je totiz u novorozeneho ditete a maleho kojence relativne velmi zrale.) Dovede napodobit otevreni ust, zavreni oci apod. Jenomze nyni kolem pul roku to dela uz velmi vyrazne, takze je z toho docela pekna zabava. My se tvarime udivene - a ono taky! A pak se to deje obracene. Ono se tvari udivene a my to delame po nem. My mu podavame kasicku na lzicce a sami (neuvedomele) otevirame pusu, abychom je primeli k napodobe. Dite vyda nejaky nepravdepodobny zvuk - a my to neuvedomele delame po nem, pricemz ovsem z naseho artikulacniho aparatu to vyjde v provedeni pravdepodobnejsim a lidstejsim. Povzbuzujeme je tedy k nejakemu vykonu nebo k jeho vylepsenemu opakovani tim, ze mu predvadime, jak se to dela.Zatim je to jednoduche, ale takovymto zrcadlem budeme (a mame byt), az dite bude chtit kopat do mice, az bude stavet komin z kostek, az bude strkat auticka po koberci (i dustojny dedecek s nim poleze po kolenou), az bude brat tuzku do ruky nebo az nam bude chtit pomahat s utiranim nadobi.Za pokrokem v citovych vztazich ted pokrocime jeste o dalsi mesic ci dva dal. Psychologicke vyzkumy ukazaly, ze u vetsiny deti se v sedmem mesici objevuje v plne sile tzv. specificky citovy vztah k "materske osobe" a v osmem mesici specificky strach z cizich lidi. Umyslne mluvime o "materske osobe", a ne proste o matce, protoze tento vztah se vytvari k tomu, kdo se k diteti matersky chova, tj. k tomu, kdo je mu predevsim darcem citove jistoty a opory (kdo mu pomaha prekonavat uzkost, k niz nyni vyvojove dospelo). Ve velke vetsine pripadu to je samozrejme vlastni matka, ale nekdy je to i otec ditete, babicka, sousedka, rodinna teta nebo i starsi sestricka, anebo i vice lidi v rodine. Dite totiz dava nyni vyrazne prednost nekomu pred ostatnimi - dozaduje se jeho pritomnosti, aktivne ho vita, pokrikuje na neho, provokuje jeho pozornost a protestuje, kdyz si ho ten onen nevsima, kdyz je opusti, kdyz se mu ztrati z dohledu, kdyz mu neodpovida.U nekterych deti je tato zmena v chovani napadnejsi, u jinych mene, u nekterych se dostavuje drive, u jinych pozdeji, ale v podstate je to znamka urciteho vyvojoveho pokroku, kterym by mely projit vsechny. V teto citove vazanosti k nekomu "svemu" nabyva totiz dite zrejme citovou jistotu a oporu, ktera mu bude zakladnou pro postupne uvolnovani a osamostatnovani. (Kdyby toho nebylo, mohlo by se pozdeji v dospivani stat nikoliv samostatnym, nybrz "nevazanym", coz je velky rozdil.) Znamy americky psycholog E. Erikson usoudil, ze v posledni ctvrtine prvniho roku zivota jde u ditete o vytvoreni zasadni a zakladni duvery v lidi. Z te pak vyplyva i duvera v sebe. Neni-li toto vyvojove obdobi dobre prozito, je nebezpeci, ze misto duvery bude pruvodcem ditete do dalsiho zivota neduvera. A to zajiste je moc spatny (neduveryhodny) pruvodce!Proto jeste jednou pozor! Tak jako pro zaklady v uceni, tak pro zaklady v citovych vztazich je dobre, aby prostredi, ktere rodice diteti vytvori, bylo citove vrele a pokud mozno stale. (Proto napriklad z psychologickeho hlediska nam nemuze byt rozvod rodicu, ani kdyz k nemu dojde uz behem prvniho roku zivota ditete, zcela lhostejny.)Rekli jsme, ze priblizne v osmem mesici se u deti objevuje specificky strach z cizich lidi. Neni to tak docela presne. Tento strach (ostych ci treba jenom nejistota) muze mit dite treba i vuci lidem znamym, ne vsak duverne znamym - tedy vuci tem, kdo nejsou "jeho lidmi". Vyvoj jeho vnitrniho sveta, jeho prozivani, pokrocil nyni v souladu s vyvojem intelektovym tak daleko, ze dite je schopno zname a nezname spolehlive rozlisit (znamena to, ze funguje pamet), pricemz vnitrni hlas uzkosti mu napovida, ze to nezname je nebezpecne. Sousedka, ktera obcas zajde na navstevu, je najednou ditetem prijimana s neduverou. Babicka, ktera dite nevidela tri nedele, je najednou odmitana jako nekdo cizi. A pani postacka budi najednou v diteti des a hruzu.Kde se to v diteti bere? Vzdyt je prece nikdo nijak nestrasi! - Vsak take nejde o zadne vychovne pochybeni, ale o docela prirozeny a vyznamny pokrok na ceste rozumoveho a citoveho vyspivani. A budiz k tomu hned receno, ze nic nenasvedcuje, ze by se z deti, ktere se v tomto obdobi boji cizich lidi, stavali bazlivci na cely zivot. Naopak, mohou z nich byt lide nad jine statecni a pritom i citlivi, s bohatym vnitrnim zivotem. (Proto pozor, abychom ve snaze dite psychicky otuzovat pro "tvrdost zivota" snad nenasadili prilis tvrdy kurs! Bylo by to predcasne a byla by to velka vychovna chyba - ba mozna i tragicka.)Tady take poznavame, ze to, co dela z vychovatele "osobu materskou", bychom nedokazali vyjadrit zadnym diplomem z rodicovskeho kursu, ale ze je to dano jeho schopnosti byt diteti utocistem pred vsim "neznamym-nebezpecnym", byt prostrednikem mezi nim a timto neznamym svetem a cinit vsechno nebezpecne v nem dostatecne bezpecnym svou pritomnosti. Zatim pritomnosti fyzickou - svou naruci, svou podanou rukou, svym uklidnujicim ci povzbudivym slovem. Pozdeji pak i na dalku a zprostredkovane tim, ze jsme s ditetem ve svych myslenkach, ze je provazime na nebezpecnych vypravach lidskym svetem, jenz ma, bohuzel, nekdy i podobu pouste a nekdy dzungle.K tomuto vykladu patri jeste dovetek o detech mazlivych a nemazlivych. Ma nam znovu pripomenout, ze pro dalsi vychovu ditete je mimoradne dulezite porozumet uz v tomto obdobi individualite naseho ditete.Detailni sledovani deti v druhe polovine jejich prvniho roku zivota (provadel je v Anglii predevsim R. H. Schaffer se svymi spolupracovniky) ukazalo, ze vetsina deti se rada mazli, ze je to dokonce jejich zivel. Prituli se, hledaji teplo materske naruce, vyslovene roztaji pod doteky nezne materske ruky, ale i hrubsiho otcovskeho pohlazeni. Ale je asi 20 % deti, ktere takovouto intimitu telesnych dotyku a kontaktu moc nesnaseji a radeji se jim vyhnou. A jsou nektere, ktere je dokonce prijimaji s odporem a rozhodne se brani. (To nemluvime o detech trpicich detskym autismem, jimz je kontakt s druhymi lidmi proste cizi a lhostejny, tak jako jsou jim lhostejni i lide sami, a to i ti nejblizsi.)Tohle je treba vedet, protoze se stava, ze zklamani rodice, kteri mazlivost ditete pokladaji proste za samozrejmou, maji pak tendenci se diteti vnucovat a k mazleni je proste primet. A neco takoveho je opet vychovny prohresek a muze to kazit vztah mezi rodici a ditetem i mezi rodici navzajem. (Vycitaji si, kdo to zavinil a kdo to s ditetem lepe nebo hure umi.) Pritom je psychologickymi vyzkumy prokazano, ze jde o deti docela normalni - jenom nemazlive!Jsou ovsem i maminky a tatinkove a babicky a teticky s vetsi nebo mensi potrebou telesneho kontaktu, neznosti a mazleni. Muze pak nastat cela rada kombinaci: Nemazliva matka - mazlive dite, mazliva matka - nemazlive dite, oba mazlivi a oba nemazlivi. (Kdyz se nam do toho pripletou jeste dalsi clenove rodiny, dostaneme takovych kombinaci mnohem vic.) Ty dve posledni zrejme mnoho problemu nenadelaji - ale na ty dve prvni pozor! Dobra vychova potrebuje souhru v techto tak zakladnich tendencich, a nikoli rozpor! A ponevadz rodice jsou starsi a rozumnejsi, musime zadat od nich, a ne od ditete, aby se prizpusobili.Dite je individualita, a ne ucebnicove schema ani vyvojovy automat! Tuto individualitu by tedy meli rodice poznavat a ovsem take respektovat.

    23.leden 2020 - Napsal: Radka Eliášková

  • Ta paní od tatínka

       "Co ti ta paní udělala, že jí nemáš ráda?"   "Vzala mi tátu."    Není to ani maminka, není to ani macecha. A přitom je to žena, která zasahuje do života dítěte. Setkává se s ním v pravidelných intervalech a patří vlastně mezi nejbližší příbuzné. Je to totiž ta "paní od tatínka" - je to "cececha". Výmysl 13tileté dívky v naších krajích se začíná ujímat.   Kdo je ta žena? Skoro vždy je mladší než maminka a tráví s tatínkem více času než samotné dítě. Rozhoduje o jeho čase, tráví s ním veškeré volno a všude s ním chodí, ačkoliv by, z hlediska dítěte, mohla klidně zůstat doma. Zúčastňuje se pasivně nebo aktivně závažných životních rozhodnutí týkajících se dítěte. Někdy se pokouší o jeho výchovu, často pouze poučuje a vynáší o něm soudy. Většinou se snaží získat si zájem dítěte a dokonce i jeho lásku.    Je to také ta "paní od tatínka", kterou nemá nikdo rád (otce nepočítaje). Nemá jí ráda maminka, ani babička, ani dědeček, ani kamarádky maminky. Čili nikdo, kdo je důležitý v dětském okolí. Buď se o té "paní" vůbec nemluví, což je lepší případ, jako by neexistovala. Nebo se o ní mluví pouze "špatně".    Takové chování je v našem kraji zvykem. Objevují se již světlé výjimky, kdy se o nové otcově partnerce mluví bez napětí a dokonce je přijata v původní rodině jako její další člen, ale jedná se skutečně o raritu.    Vezměme si vliv vztahu dítě a jeho nevlastní matka z hlediska malého dítěte.    V drtivé většině je dítě v předškolním věku vstřícné ke každému, kdo o něj projeví zájem. Visí samozřejmě na své mamince i tatínkovi a když se rozvedou, je schopno přijmou bez výrazných problémů i nové partnery obou rodičů. Podmínkou je ovšem nezmenšený zájem o něho ze strany otce tak i matky. Novou "paní" přijme bez problémů, pokud si tato je schopna s ním "krásně hrát".    Ještě v mladším školním věku, tak cca do 8 let, je vztah k "nevlastní mámě" neproblematický. Dítě si stále ještě žije ve vlastním dětském světě a názory dospělých se míjí u něho účinkem. Vnímá jakoby jedním uchem tam a druhým ven.    Avšak ouha! Od okamžiku, kdy začne vnímat hodnocení lidí svými blízkými a svůj svět podle toho také chápat, tehdy se dítě začne zabývat také hodnocením té "paní od tatínka".    Začnou se v něm předčasně bouřit city, které se navenek projevují jako závist, žárlivost a vztek, to všechno spojeno s bezmocností.    Dítě někdy začne otci klást přímo otázky týkající se jeho partnerky. Nechápe, jak těžko se otci odpovídá. Pokud otec postřehne, že nemůže názor dítěte korigovat ve svůj prospěch, tehdy dochází, ve vztahu mezi ním a dítětem, k ochlazení. Toto ochlazení se projeví omezením kontaktu otce s dítětem. Ze strany dítěte, které není odpověďmi otce dostatečně uspokojeno, dochází také k pocitům nespravedlnosti. Nesmíme zapomenout, že mezi lidmi, stejně tak mezi otcem a dítětem, je vnímána i tzv. neverbální komunikace - nekomunikace (mimoslovní).    Stává se, že pokud k rozchodu rodičů dochází v pubertě a otec seznámí dítě se svou novou ženou, v drtivé většině ztrácí otec autoritu a jeho nová žena je pouze jeho jakási "odnož", o niž není zájem.    Jedině tehdy, když je dospívající dítě vůči matce v negativním vztahu (odpor), mohou se jak otec, tak i jeho nová žena stát jakýmisi spiklenci společně s dítětem proti matčině osobě.    Není však výjimkou, kdy se děti v pubertě od otce a jeho nové ženy zcela odkloní a přestane mít o jeho život zájem. Chlapec nebo dívka v pubertě totiž vůbec nechápe, že tak starý člověk, jako je jeho otec, se může zamilovat. Zamilovat se "ve stáří" rovná se totiž "šílenství". Nesmíme zapomenout na to, že většina dětí už od školních let předpokládá, že jejich rodiče jsou staří lidé, kteří mají to nejlepší za sebou a nic nového je nečeká. Z hlediska dítěte je povinností rodičů pouze a pouze být dítěti k dispozici z všech okolností. Tento názor je přirozený a pro vývoj dítěte je nosný.    Mnozí z nás zažili v životě těžký okamžik, kdy si náš bývalý partner, s nimž máme potomka nebo potomky, našel nového partnera. Naše milované dítě námi opečovávané a chráněné, odchází do nového, pro nás neznámého prostředí, které netvoří pouze otec, ale někdo, k němuž máme rozporuplný, někdy vyhraněně negativní vztah.    Po odchodu dítěte do otcovy nové domácnosti, je nám velmi těžko, máme pocit zbytečnosti, prázdné náruče a hlavně nespravedlnosti. Představujeme si, jak nás dítě svým chováním zrazuje. Jak tráví čas s otcem a jeho milenkou vesele a šťastně bez jediné vzpomínky na svou nešťastnou a osamělou matku. V takových chvílích má pocit, že se její nedospělé dítě chová jako zrádce.    Jak to dělá ta hrstka populace, aby ani dítě, ani opuštěná matka a nakonec ani otec, který si našel jinou, nežili v napětí a v nenávisti?    Odborníci na mezilidské vztahy se denně setkávají s vášnivými negativními emocemi, které v krizových situacích jejich klienti a pacienti prožívají. Bohužel málokterý člověk je schopen uposlechnout příkazu rozumu a vydat se po té jediné správné cestě.    O co nám vlastně v citovém životě jde?    Žít celý dospělý život v nenávisti a radosti z pomsty? Nebo se srovnat se situací, která vznikla a nedá se příliš změnit? Porozhlédnout se kolem sebe a uvidět, že život není jenom nespravedlivý a plný utrpení.    Pokud se manželé rozejdou, je třeba předpokládat, že si časem oba najdou nové partnery a vytvoří si novou strukturu vztahu. Společné dítě z minulého manželství by mělo co nejméně pocítit jakékoliv negativní hodnocení partnerů, jak ze strany jednoho nebo druhého rodiče. Ani blízcí příbuzní, v podobě dědečků a babiček, by neměli negativně přistupovat k novému "příchozímu". Dítě by mělo mít "otevřený" vztah ke každému novému člověku a být připraveno si pod jemným vedením dospělých vytvořit si na své okolí svůj vlastní názor.    Naopak oba rodiče by měli zamezit jakémukoliv negativnímu hodnocení blízkých příbuzných (i ostatních lidí), protože se tak tvoří u dítěte zatěžující negativní pocity.    Podle průzkumů bylo zjištěno, že děti, které vyrůstaly ve velmi kritickém prostředí (kritickém vůči ostatním lidem), byly méně aktivní než ty, které vyrůstaly v prostředí, kde se jednotliví členové rodiny vyhýbali negativnímu hodnocení okolního světa. V našem případě, kdy se jedná o negativní hodnocení tzv. "cecechy" (přítelkyně nebo manželky otce dítěte), dochází nebohé dítě ke zjištění, že ačkoliv ono samo dává najevo svůj nezájem nebo nechuť, přesto to nijak neovlivní vztah jeho otce k té "hrozné ženské". Pak se nemůžeme divit, že právě takové děti podléhají snadněji pocitu bezmocnosti a následně se u nich objevují různá psychosomatická onemocnění. Jsou to bolesti hlavy, bolesti břicha, nechutenství nebo naopak přílišná žravost. Děti, které žijí v určitém napětí vůči blízké osobě, jsou tímto napětím vyčerpávány a proto se nemůžeme u nich divit zřetelné ztráty tvůrčí aktivity a iniciativy.    Opuštěná matka vychovávající sama děti je samozřejmě v těžší situaci než její bývalý manžel, který si "užívá" s novou ženou. Přesto je třeba mít na paměti, že živením nenávisti vůči "sokyni" nepomohu sobě, ale hlavně a hlavně uškodím svým dětem, nejenom v současnosti, ale i do budoucnosti.

    04.únor 2020 - Napsal: Radka Eliášková

  • Miminko na porodním sále

    Hlavička už kouká ven, poslední zatlačení... a miminko se třepe v rukou lékaře či porodníasistentky, kteří vám ho položí na bříško, případně vloží do náruče. Nelekejte se, čerstvě narozenémiminko není ten čisťounký růžovoučký uzlíček, jaký často bývá ukazován na fotkách. Je normální,když zpočátku vypadá nafialověle, má mírně zdeformovanou hlavu, že je pokryté slizkým mázek čiže po něm stéká krev. V některých porodnicích vám miminko podají před tím, než je přestřiženápupeční šňůra, v jiných ihned po jejím přestřižení a... stále ještě existují takové, kde setak neděje vůbec :o( Proto je dobré se předem informovat, jaká je praxe v porodnici, kteroujste si k svému porodu vybrala vy.Položení miminka na bříško matky není samoúčelné. Jednak je tu hledisko psychologické -časný kontakt povzbuzuje maminku i její dítě, aby se vzájemně seznámili. Novorozenec se musívyrovnat s jiným prostředím, než na jaké byl doteď zvyklý - a právě vlastní maminka mu můževšechno ulehčit. Má dobře vyvinutý hmat a dotyk kůže je mu příjemný (prý :o) ). Má také dobřevyvinutý čich a vůně matky ho uklidňuje. Slyší a má se za to, že dokáže rozeznat hlas své matky,proto na něj mluvte uklidňujícím tónem. Se zrakem je to už horší, vidí asi na dvacet centimetrů,ale pokud ho máte v náručí, tak i to stačí, aby si vás mohl prohlédnout. Navíc se po porodu nadětech začínají usazovat bakterie, takže je výhodnější, když je v kontaktu s kůží vlastní matkya přebírá její bakterie, než kdyby se na něj nalepily bakterie nemocniční.Pupeční šňůra se může přestřihnout ihned po narození (po prvním nádechu) dítěte, nicméněpokud neexistují žádné problémy ze strany matky ani miminka (např. rozdílný RH faktor), je možnés tím vyčkat, než pupečník dotepe (cca 2-4 minuty). Pokud si přejete vyčkat (mimochodem tentopostup je doporučen Světovou zdravotnickou organizací), je dobré se na tomto postupu domluvitjiž před porodem - v mnoha porodnicích se totiž ženě v samém závěru druhé nebo na počátku třetídoby porodní aplikuje oxytocin a poté při porodu placenty lékař vyvíjí jemný tah za pupeční šňůruspojený s protitlakem druhé ruky vzhůru na dělohu. Obojí napomáhá rychlejšímu odchodu placenty,ovšem zároveň je nutné pupečník přerušit ihned po porodu dítěte.CO JE TO PUPEČNÍ ŠŇŮRA ?Pupečník je zhruba půl metru dlouhý provazec z cév, které propojují cévy placenty s cévamiplodu a v průběhu těhotenství tak zajišťují přívod živin k miminku a odvod odpadních látek od něj.Po porodu již ztrácí svůj význam, odstřižený pahýl postupně uschne a odpadne. Neobsahuje nervy,takže přestřižení není bolestivé.JAK SE PUPEČNÍK PŘESTŘIHNE? Směrem k dítěti se pevně převáže nebo zasvorkuje, směrem k placentě se zasvorkuje a v místěmezi oběma body se přestřihne. V některých porodnicích se tohoto úkolu mohou zhostit tatínkové -pokud by si to váš manžel přál, nebojte se na tuto možnost zeptat! V této době je také možnézasvorkování od placenty povolit a nabrat do zkumavek krev na různá vyšetření - například měl-liplod během porodu problémy s kyslíkem, je možné z vyšetření zjistit složení krevních plynů, přiRH imunizaci se zjišťuje krevní skupina dítěte nebo máte-li zájem darovat pupečníkovou krev,provádí se odběr krve k transplantaci...Když už jste se s miminkem trošku pomazlila, následuje tzv. první ošetření novorozence. Tose provádí buď na vyhřívaném novorozeneckém lůžku a vy během porodu placenty či kontroly porodníchcest a ošetření případného poranění můžete sledovat, co se s vaším děťátkem děje, nebo se miminkoodnáší na speciální box - pak na něj sice nevidíte, ale má-li váš manžel zájem, může se ošetřenízúčastnit. A to dokonce nejenom jako divák, ale i aktivně! Nezapomenutelné pro mne je, jak byl manželvyzván, aby si podepsal dcerku na stehýnku - a hrdý otec ji rozmáchlým gestem označil od kotníčkudo podpaží :o)CO JE TO PRVNÍ OŠETŘENÍ NOVOROZENCE A PROČ SE PROVÁDÍ? Otření miminka sterilní nahřátou plenou. Zajištění průchodnosti dýchacích cest - je-li potřeba (tedy ne rutinně) se tenkou hadičkou šetrně odsaje nosohltan. (Pokud jste dostala miminko na bříško, tak tyto dva kroky se provedou ještě dokud je miminko u vás.) Ošetření pupečního pahýlu - zbytek pupečníku se podváže cca 2 cm od úponu, dezinfikuje a sterilně kryje. Předchází se tím případné infekci. Měření a vážení - novorozeně se váží nahé, většinou na digitální váze. Délka se měří v "korýtku", do kterého se miminko položí a pro přesný výsledek se mu natáhnou nožičky. Právě pro to natahování se v některých porodnicích od měření po porodu upustilo a děťátko se měří až při propuštění (případně až u svého obvodního pediatra). Měření tělesné teploty v zadečku. Označení dítěte - se děje různě podle zvyklostí oddělení. Většinou se na stehno miminka Gentianovou violetí (fialová, hůře omyvatelná, vodička) napíše jeho příjmení, někdy se na hrudníčku označí číslem, navíc dostane miminko i maminka náramek se stejným číslem... Moje druhá dcera nebyla označená vůbec, ale od jejího narození do propuštění z porodnice jsme byly stále spolu, doprovázela jsem ji i na vyšetření. Aplikace Kanavitu - vitamín K se podává v injekční formě jako prevence krvácení. Aplikuje se do stehna, někdy se podává i druhá dávka před propuštěním z nemocnice. Kanavit se poté užívá dlouhodobě ve formě kapiček. Doporučené dávkování je 1 kapka týdně do 1 měsíce a dále 1 kapka měsíčně do 1/2 roku. Kredeizace - obě očička miminka se vykapou Opthtalmo-Septonexem, což působí jako prevence hnisavého zánětu spojivek. Nákaza by se mohla do očí zanést při průchodu porodními cestami.A na závěr ošetření se dá miminku plena (často se napoprvé dává plena hadrová, i když se jinak používají pleny papírové - to proto, že v hadrové pleně je lépe vidět, zda se již miminko poprvé vyčůralo), oblékne se, zabalí do vyhřáté peřinky a už se z něj můžete těšit u sebe v náručí :o) Celé ošetření může trvat asi tak deset minut. Současně s tím vším se ještě hodnotí tzv. APGAR SCORE - v první,páté a desáté minutě se sleduje puls, dech, svalové napětí, reakce na podráždění a zabarveníkůže miminka. Tímto bychom měli za sebou zhruba první čtvrthodinku života miminka a můžeme přistoupit kpříjemnějším záležitostem - ještě na sále si své miminko poprvé přiložíte k prsu. Teoreticky jeto možné ještě před prvním ošetřením, ale pokud vím, většinou se tak děje až po něm. Porodníasistentka nebo dětská sestra vám pomůže miminko přiložit. I když v tuto chvíli ještě nemátemléko, je to prospěšné - jednak sání bradavky děťátko uklidňuje, jednak se vám spouštíoxytocin, hormon, který napomáhá zavinování dělohy a zmenšuje poporodní krvácení.Pokud jste rodila v malé nemocnici "domáckého" typu a jste už ošetřena, je možné, že prvníkojení zvládnete už na svém pokoji ve své posteli, kam vás bude chodit porodní asistentka kontrolovat.Častější případ však je, že zůstáváte dvě hodiny pod dohledem asistentek na porodním sále,a teprve potom jste přemístěna na oddělení šestinedělí. A jak je to tou dobou s miminkem?Záleží na zvyklostech porodnice. Někde vám miminko nechají celou dobu a vy si ho odvážíte naoddělení, kde ho také máte stále u sebe. Jinde jsou zvyklí ze sálu miminko po nějaké doběodnést "na prohřátí" a vrátit vám ho až po vašem příchodu na oddělení nebo dokonce až zaněkolik hodin poté (abyste si mohla "odpočinout"). U zdravého donošeného dítě to není nutné,a pokud byste ráda měla miminko u sebe, nebojte se ozvat. Ne každá čerstvá maminka si totiždokáže bez miminka odpočinout, často i sebevíc unavená rodička neusne a neusne a jenom myslína jediné: co asi tam někde o samotě dělá její brouček...Na porodním sále se o vaše miminko postará dle zvyklostí oddělení buď porodní asistentka,která s vámi rodila, nebo dětská sestra, která v závěru porodu přijde na sál. Někdy bývá uporodu též pediatr, ale to spíš v případě, že ne všechno je úplně ideální (např. předčasnýporod nebo naopak přenášení, zjištěná vrozená vada miminka, vícečetné těhotenství či abnormálnípolohy plodu, při podání tlumivých látek matce atd.).

    06.únor 2020 - Napsal: Radka Eliášková


Výsledky vyhledávání v sekci: Manželství
  • Maminčin mazánek

    Podlehnete-li kouzlu jeho venkovní tváře a slova "já a maminka" nebudete považovat za dostatečné varování, vstoupíte místo do manželství do jámy lvové. Zpočátku ve fázi zamilovanosti budete dělat, co mu na očích vidíte, a když vám konečně spadnou růžové brýle slepé lásky, zjistíte, že jste se ocitla v pasti povinností a starostí, z níž nelze uniknout. Místo dvou vlastních dětí máte doma tři. Všechno visí na vašich bedrech. Zatímco vy nevíte, kam dřív skočit, on chodí kolem vás a říká vám, co všechno děláte špatně, protože jeho maminka to dělala jinak a samozřejmě lépe. Co řekne ona, je svaté, i kdyby tvrdila, že se slunce točí kolem země, co řeknete vy, je špatné. Zkrátka tchýně se stává neustálým přízrakem vašeho manželství strašící vás ve dne v noci, i přesto, že žijete odděleně. Maminčin mazánek si vás totiž nevybral náhodně. Má specielní radar na vyhledávání spolehlivých a zodpovědných pečovatelek, a tudíž si vybírá partnerky zaručující pohodlný přechod z mateřské náruče do láskyplné, pečovatelské náruče manželky. A jestliže se partnerka zcela nepodobá mladší kopii jeho matky, snaží se ji opravovat podle jejího vzoru.Chcete-li v manželství s máminým jájínkem přežít, musíte s ním zacházet jako s dalším dítětem a nejlépe jako s jedináčkem. Kontrolovat ho jestli si nezapomněl klíče, kapesník, věci potřebné do zaměstnání atd. Připomínat mu jeho povinnosti, co musí po práci dojít vyřídit apod. Pokud například zjistí před dovolenou, že má propadlý pas, můžete za to vy, protože jste ho měla včas zkontrolovat. Hlavně mu musíte zajistit stoprocentní domácí servis. Jídlo podávat až na stůl a nezapomínat na příbor. Chystat mu čisté oblečení na druhý den do práce na obvyklé místo. Vědět, kde co má a v případě potřeby mu to podat, nebo ho tom informovat. V době vaší nepřítomnosti musíte řídit domácnost po telefonu. Navigovat ho, kde v lednici najde jídlo, jak a v čem si ho má ohřát. Někdy raději pověřte drobnými úkoly děti, poněvadž dospělý mazánek ze sebe dělá blbce, aby nemusel nic dělat a vy jste si to nakonec všechno udělala sama. Když vám maminčin mazánek žaluje na své vlastní děti, co zase měly udělat a neudělaly, nebo co kde nechaly rozházené, musíte tyto problémy řešit jako sourozenecké šarvátky. Věta, vždyť jsi jejich otec, vyřiď si to s nimi sám, v něm vyvolá pocit ublížení a ihned spustí lamentaci jako mučedník před smrtí. V lepším případě jde volat mamince, jak mu doma ubližují.Zdá se vám výše uvedený návod, jak přežít manželství s máminým jájínkem jako ironie? Myslíte si, že dnešních mladých mužů se syndrom mazánka netýká? V tom případě naivně podceňujete lásku a péči jejich matek. Než učiníte osudový krok před oltář, navštivte se svým drahým svou potencionální tchýni. Pokud po vašem příchodu matinka vystartuje a začne obskakovat svého synáčka, který usedne ke stolu a nevezme si sám ani lžíci, utíkejte. I když se vám tento rituál zdá normální a roztomilý, protože máte v sobě pečovatelské sklony jako jeho matka (jinak by si vás nevybral), v manželství se z něj časem stane neúnosné a stresující břemeno. Tento manželsko-mateřský maratón vydrží jen otrlá žena se silnými mateřskými pudy a ocelovými nervy, anebo žena, která nemůže mít děti a soužitím s jájínkem zabije dvě mouchy jednou ranou. Má dva v jednom.Manželka maminčina jajínka má dvě možnosti. Buď mu dělat celý život maminku, anebo nasadit tvrdý kurs převýchovy. Neobskakovat, nerozmazlovat, být hluchá k jeho výčitkám, poněvadž výčitky používá jako prostředek k citovému vydírání. S chválou a litováním zacházet jako se vzácným kořením. Zkrátka nemazlit se s ním, jenom v ložnici. A nepovolit. Oni totiž maminčini mazánci, když přejdou z mateřské náruče do náruče manželské, vynechají ve svém vývoji mezičlánek dospívání. Často se však tento mezičlánek nepodaří manželce vyplnit, a pak je lepší vrátit mazánka zpět do mateřské náruče.

    31.leden 2020 - Napsal: Radka Eliášková