Když jsem byla malá, tak jsem chodila cvičit do Sokola. Stejně jako ostatní děti v mém okolí. Zpočátku s maminkami, později na samostatné cvičení.  Mateřská ani jiná centra s kroužky pro maminky s dětmi, neexistovaly. Plavat jsem chodila se školkou, v posledním školním roce.

Když se mi narodila dcera, tak se mi moc nechtělo trávit dny buď doma, nebo na vycházkách po šedivých sídlištích mezi Novými Butovicemi a Lužinami. Nabídka kurzů pro miminka i batolata v okolí mě mile překvapila a časem jsme začaly navštěvovat jak cvičení pro maminky s miminky, tak plavání, se kterým jsme bohužel musely záhy, kvůli atopickému ekzému, přestat.

A přestěhování do Úval neznamenalo konec zájmovým aktivitám. Časem jsme 2-3x týdně dopoledne chodily na kroužky (cvičení, hudební hrátky, později i výtvarku). A myslím, že to bylo nejen zábavné, ale i přínosné: Dcera si zvykla na kolektiv dětí, seznámily jsme se s jinými maminkami a dětmi  a s některými z nich se přátelíme a stýkáme dodnes.

Po nástupu dcery do školky jsme s kroužky přestaly – první půlrok jsem ji musela každý den vozit do státní školky v Praze, neboť ta úvalská neměla a nemá dostatečnou kapacitu na přijetí všech dětí, které do školky potřebují jít. Pražská školka nabízela nejrůznější kroužky pro své žáčky, které se konaly buď v době odpoledního odpočinku (pro starší děti, které už nespaly po obědě), nebo v době odpoledního vyzvedávání (po 15 hodině).  Dcera do školky nastoupila jako čerstvě tříletá, a my jsme respektovali doporučení tamní paní ředitelky jí do žádných kroužků v době adaptace na nové prostředí a režim nepřihlašovat.

V druhé polovině školního roku byla v Úvalech otevřena přístavba místní mateřské školky a dcera byla přijata.  Dlouze jsem rozvažovala, jestli nenechat přestup do nové školky až po prázdninách. Nakonec jsem, zejména kvůli každodennímu více než dvouhodinovému dojíždění, zvolila variantu okamžitého přestupu.

Překvapením pro mě bylo, že v úvalské školce  prakticky žádné kroužky neexistují. Tedy pokud nepočítám dvě aktivity pro předškoláky (plavání a angličtina), z nichž plavání se v letošním školním roce již nezajišťuje. Dcera trávila ve školce, i přes můj zkrácený úvazek, víc než 9 hodin denně. Vyzvedávala jsem ji ze školky kolem půl páté, a čas po odpolední svačině, tedy více než 1,5 hodiny trávila s ostatními dětmi u stolečků ve třídě – většinou kreslením, hrou se skládačkami a stavebnicemi.  Každý den, celý rok. Což mi přijde škoda. Když jsem se zajímala o možnosti kroužků ve školce, tak mi bylo řečeno, že je to komplikované zajišťovat a že to navíc ani děti nepotřebují, protože se s nimi všechno nutné a potřebné dělá ve výuce. Zřejmě v té maximálně hodině dopoledne, kdy probíhají řízené aktivity…

Takže jsem se začala zajímat o možnosti návštěvy kroužků mimo školku. K mému velkému údivu jsem zjistila, že kroužky pro předškolní děti, jejichž nabídka v Úvalech a okolí je docela pestrá, se v drtivé většině případů konají mezi 13 a 15 hodinou. Což je čas, který asi vyhovuje lektorům a organizátorům, ale ne rodičům a většinou ani dětem, neboť skoro všechny tříleté a dost čtyřletých dětí je zvyklých v tuhle dobu spát. Dcera tak v loňském školním roce docházela na jeden kroužek – dramaťáček, jen díky tomu, že maminky jejích dvou kamarádů, kteří kroužek navštěvovali také, střídavě Kačenku na kroužek a z něj dopravovaly a následně jí hlídaly.

Od příštího školního roku budu zase matkou na mateřské dovolené, od čehož si slibuji, že starší dcera bude moci navštěvovat kromě dramaťáčku i jiné kroužky, třeba tanečky, o které moc stojí.  Alespoň po dobu, kdy nebudu chodit do práce.  Ale  třeba se do té doby v přístupu místní školky ke kroužkům, třeba po opakovaných a četných dotazech a požadavcích rodičů, něco změní…