Je to smutné, ale je to tak. S tím se nedá nic dělat. Když jsem začala psát nový příspěvek pro Zoufalé maminky, říkala jsem si, jestli moje zmatenost, roztěkanost, či (doufejme dočasná) ztráta paměti není znát tak, jak ji pociťuju sama. Proto mě napadlo, že bude lepší, když se svým „problémem“ svěřím. A jestli je na tom někdo z vás podobně, pro mě i pro vás by mohlo být fajn vědět, že v tom nejsme samy.

Vezměte si třeba takovou paměť. Lidský mozek má omezenou kapacitu, která dostává zabrat celý život. A tak mozek vypouští  to nedůležité, a naopak zaznamenává vše nové, s čím se setká. A s dětmi člověk přijde do styku s takovými informacemi, které by jej jinak úplně minuly.

Proto jsem přesvědčená, že je potřeba tento fakt brát pozitivně. Já například věřím, že se mi jednou bude hodit, že znám úvodní písničky mnoha dětských seriálů. Nikdo přece nemůže vědět, jestli se jednoho dne nebude živit jako textař takových písniček. Stejně tak užitečné může být, když člověk zná jména, barvu a povahu většiny mašinek z nejmenovaného pořadu. Co kdyby se náhodou účastnil nějaké vědomostní soutěže, ve které by bez této znalosti neuspěl?

Ovšem i přes svůj optimismus je mnoho informací nabytých v mateřství, které bych klidně zapomněla. Ale nějak to nejde. Zřejmě je potřeba je opět překrýt novými, které ocením i v jiné roli, než je ta mateřská. Jenže jak to udělat? Zvláštní totiž je, že například četba knih, sledování dokumentárních pořadů, nebo návštěva koncertu Metallicy zatím jako pomoc při přepisování dat v mém mozku nějak dobře neposloužily. Ani práce během rodičovské dovolené mi nedokázala vyzmizíkovat z hlavy některé stupidní texty z dětských veršovánek (s veškerou úctou k těm kvalitním).

Zato jsem zcela spolehlivě schopná zapomenout na domluvenou schůzku. Třeba k jedné lékařce jsem se musela dvakrát přeobjednat, protože jsem si nevzpomněla na to, že vlastním diář. A když nevíte o diáři, nevíte ani o termínech schůzek, které si do něj zapíšete.

Dříve nabyté vědomosti bych snad raději v zájmu zachování duševního zdraví neměla vůbec zmiňovat, občas je totiž sledování zmíněných vědomostních souteží až sebetrýzněním. Jak to, že zrovna na TOHLE si nemůžu vzpomenout? Dřív bych odpovědi sypala z rukávu. A teď horko těžko lovím z paměti, přetížené písničkami o mašinkách, autíčkách, termíny kroužků a podobnými nesmysly,i odpovědi na synovy otázky. Hlavně otázky o vesmíru, fyzice a biologii mi dávají zabrat. Ale opět pozitivně – třeba právě tyto otázky mi pomůžou zapomenout na „plnou parou vpřed, cíl je náš“, „auto snů – všechny předhoní“, „znáte Bořka“ a jiné jim podobné… Uznejte, že vysvětlit tříletému dítěti fakta o planetách, gravitaci, sopkách a zemětřesení mozek celkem zaměstná.

A kdyby ani to nepomohlo, ještě je tu projekt České alzheimerovské společnosti Dny paměti…